Kerboom!

Kerboom! Samotný název ti řekne víc než dlouhá vysvětlování. Tuhle devadesátkovou pecku jsem si nezapamatoval jako vrchol tvůrčího geniusu, ale spíš jako ten typ hry, který se vejde na jednu disketu a nevyžaduje od počítače nic víc než Sound Blaster a chuť na něco prostého.

Jde o klasický puzzle, kde padají kostky nebo bloky a ty je musíš skládat tak, aby se samy zničily. Nic převratného — koncept zná snad každý, kdo kdy seděl u počítače v polovině devadesátek. Cíl je jednoduchý: uklízet herní plochu, sbírat body, nejít do nuly. Zasazení? Žádné. Příběh? Sucho. Charakteru tu není ani na grešle.

Hraní je maličké. Posouváš kostky doleva, doprava, otáčíš je a pouštíš dolů. Fyzika funguje, jak se čeká — bez podivných skoků nebo zpoždění. Grafika je typicky pixelová, nic se nesnažila překvapit, zvuky jsou z té doby, kdy si asi nikdo neuvědomil, že píchavé pípání nemusí znamenat kvalitní design. Pak jde čas a hra ti začíná nudit. Není v tom dynamiky, která by tě nutila proklikávat se hlouběji. Nakonec se jen zvyšuje rychlost a plocha se plní stejně jako v tisícovce jí podobných.

Kerboom! není hra, kterou by sis dnes zapisoval do můstku legendárních zážitků. Znamenala ale něco pro té, kdo si tím zabil pauzu v práci nebo si chtěl zajít mozek na chvíli k tomu nejjednoduššímu. Byla levná, byla tam a fungovala. Devadesátky byly v tom jedinečné — ne všechno muselo být epické.

Zahrát si ji dnes se vyplatí jen když chceš vykopat z hlavy, co ses dělal v autě roku 1996. Jako retro archiv má svou hodnotu. Jako zábava? Pojď si radši zahraj něco se душí.