Hole-Man

Minimalistické střílečky na DOS byly něco mezi nudou a geniálitou. Hole-Man stojí někde uprostřed, ale bližší k nudě. Jednoduchý koncept — postava na obrazovce, kterou cílíš a střílíš — zvukově doplní pípavý zvuk systému a snad jedno či dvě hudební smyčky na pozadí. Nic víc nepotřebuješ.

Hraje se o přežití v arénce s nepřátelskými projektily či útvary. Tvůj střelec pohybuje a střílí — ne méně, ne více. Ovládání je přímočaré, věc minut na zvládnutí. Cílem je nejdéle zůstat na obrazovce živý. Herní pole je jasně čitelné, co se s přesností nabízí, ale algoritmus soupeřů funguje pouze na „létej sem tam a střílej". Zábava je těla bez duše.

Grafika? Černobílá či jednobarevná věc v 320×200 pixelech. Hraje se bez příběhu, bez postav, bez důvodu. Jen ty proti nim, nic mezi tím. Takto se dělálo, když kapacita disket dosahovala 1,2 MB a grafik by potřeboval déle, než by hráč čekal. Respekt k praktičnosti, nikoli k citům.

V devadesátkách se Hole-Man válel v sharewarových sbírkách na diskách a CD. Byl to čekací obsah — když tě nebaví Doom nebo Duke 3D, vytahuješ toto. Zestárlo to špatně, protože bylo jednoduché už v devadesátkách. Dnes chybí i nostalgie nátěru, aby to chránilo před prázdnotou herního mechanismu.

Zahrát si ji má dnes jen tvůrce chybějícího katalogu her či student gamedesignu, který chce vidět, jak se hrály věci bez rozpočtu. Pro ostatní zbývá spíš historická kuriozita, kterou si osvojíš za čtyři minuty a pak ji zapomeneš.