Captain Fizz

Představ si, že spadneš do lahve limonády a musíš se vynořit zpátky. Ne úplně vrcholná premiéra počítačové zábavy, ale v roce 1989 to byla guma na zuby, kterou si člověk vychutnal, i kdyby měla příchutě trochu divné.

Captain Fizz je běžecká plošinovka, kde hraješ opravdu kapesního námořníka v tzv. lahvi. Cílem je projít úrovní, sbírat věci, vyhýbat se překážkám a dostat se na konec. Vše v tom surové, přímočaré esenci, která charakterizuje počítačové hry té doby — žádné zadání, žádná zápletka, jen scénář, že se tam někam musíš dostat.

Ovládání je jednoduché: skákáš, běhá. Pohyb hlavního hrdiny působí trochou překvapivě — není to vysloveně stvůra, která by skákala s lehkostí vrapky, spíš brousí cestou jako chlapík, kterému přibylo pár kil. Úrovně jsou malé, hratelné na jeden nádech, což vzhledem k výkonnostním limitům doby dává smysl. Grafika je odpovídající — barevné, jednoduché pixely bez větších ambicí na reálismus nebo hloubku. Zvuky jsou takové DOS-gruntění, víc bránu jako doprovod než jako umělecké dílo.

Není tu nic, co by se prolomilo do dějin. Hra slouží jako vhodný časový stroj do času, kdy plošinovky nemusely být epické, aby byly hratelné. Fyzika skákání je dostatečná, kolize fungují bezproblémově, obtížnost se zvyšuje postupně. Tímto způsobem se tady hraje, tady se vítězí, tady se padá — a pak se to zkusí znova.

Dnes je to především artefakt. Když si ji pustíš v emulátoru nebo retro prohlížeči, dostaneš přesně to, co jsi čekal od hry z roku 1989 — skromné, funkční a bez nadsazky. Není na ní nic, co by ti dneska dohnalo srdce, ale také nic, co by ti selhalo. Je to jako koupit si vanilkový zmrzlinový kornout — nic výjimečného, ale právě v tom je krása. Čistý, bez zbytečného olepování svého stylu a bez předstírání něčeho, čím není.