Teatime Game

Když si vezmeš příkazový řádek a napíšeš něco, co vypadá jako hra, ale funguje jako rozhovor s počítačem, který ti chce prodat čaj — to je Teatime Game. Obskurní kus dosovské podivnosti z roku 2014, který si nikdo moc nepamatuje, protože vlastně není jasné, co by v něm měl hráč dělat.

Jde o textový zážitek, kde se pohybuješ příkazy a dialogem. Něco mezi příkazovou hrou a experimentem, kterému by se dnes řeklo interaktivní fikce. Zasazení? Británie, čaj, společnost. Cíl? To je právě otázka. Počítač jako by tě chtěl dovést k čaji a společenské konverzaci, ale přesnější obsah se ztrácí v mlze.

Hraní spočívá v psaní příkazů a čtení odpovědí. Žádná grafika, žádné zvuky, nic, co by tě chytlo za krk. Mechaniky jsou primitivní — text a logika, která občas funguje a občas tě pošle do slepé uličky. Není to ani frustrující, spíš nudné. Chybí ti výzva, směr, nějaký důvod, proč zrovna tohle dělat.

V kontextu doby jde spíš o kuriozitu než o hru, kterou by sis pamatoval jako zásadní zážitek. Teatime Game stojí někde mezi artovým experimentem a nedodělkem, který si někdo napsal, aniž by věděl, co z toho vznikne. Dnes je to spíš doklad toho, že i takové věci existovaly.

Pokud tě zajímá dosová kuriozita a rozumíš tomu, že to nebude hra v klasickém slova smyslu, můžeš to zkusit. Ale neočekávej zábavu. Je to spíš návštěva v muzeu podivného softwaru, kde si sedneš, přečteš si, jak se počítač chová, a přemýšlíš, proč jsi to vůbec spouštěl.