Tohle je případ, kdy už název sám o sobě tvrdí, že se děje něco divného. Popa: Invasion of the Green Things from Ickubackal — sedmdesát šest znaků obsahu, který se snadno vejde na jednu řádku a přesto zní jako narychlo sepsaná věta někoho, kdo si zrovna vymýšlel sci-fi v hospodě. DOS se rodil v té době, kdy si nezávislí výrobci mohli dovolit cokoliv, a tady je důkaz.
Jde o střílečku — a to klasickou, kdy se krabička (nebo cokoliv jiného) pohybuje po obrazovce a plíská na příchozí nepřátele. Ty slavné zelené věci z Ickubackalu přicházejí v postupně obtížnějších vlnách. Cíl? Přežít. Střílej, uklánění, snaž se trefit, než tě zasype. Bez komplikací, bez hlubší zápletky — jen prvek proti prvku a jeho hordy.
Ovládání je intuitivní, jakkoliv nespešné. Pohyb, střelba, možná nějaké power-upy — všechno jednoduché a bez zbytečných loajálností. Grafika je surová, zvuk jako trávítko, ale to není chyba výrobce, je to podpis doby. Hra si nenamlouvá, že je něco víc, než je — a v tom je paradoxně poctivá. Hrajes si ji patnáct minut, pak jde v nohách řeka a věci se zrychlují, až se sesypou všichni nájednou.
Tyhle tituly dnes existují hlavně jako archiválie. Popa není známá, nebyla zastoupena v žádné antologii a přežila především díky sběratelům DOSu a zálibě historiků v kuriozitách. Není nic na ní špatného — je jen nepatrná. Technicky ani umělecky nepřinesla nic revolucionářského, ale právě takových her bylo v devadesátkách tisíce. Většina zemřela předtím, než se o nich někdo dozvěděl.
Dneska si ji zahraješ v emulátoru, když tě napadne kouknout, jak vypadal DOS-arcade těchto let, když si tvůrce nemohl dovolit práci s budžetem. Popa nebude tvou nejoblíbenější hrou, ale stojí za chvíli pozornosti jako snippet historie — drobná číslice v dlouhé řadě pokusů a experimentů, co bylo všechno možné, když se procesor jmenoval 386 a zbytku světa to úplně vykopávalo.
old