Master Mind

Počítač se ti snaží číst z myšlenky, když si vymyslíš kombinaci čtyř barev. Všechno, co dostaneš, jsou dvě čísla — kolik barev jsi uhodl správně a kolik jsi umístil správně. A musíš na to přijít dřív, než ti skončí pokusy.

Master Mind je počítačová adaptace klasické deduktivní logické hry z sedmdesátek. Ty si vybíráš barvy v řadě čtyř pozic, počítač má tajnou kombinaci, a po každém tvém pokusu ti řekne, jak jsi daleko. Bez grafiky, bez animací — jen řádky čísel a barev v textovém režimu. Celé to trvá tak deset minut, a pak je konec. Řekl bych, že to je jedna ze zástupců her, které vyrostly z papíru do počítače, protože se do počítače vejít mohly, ne protože tam měly být.

Hraje se to jednoduše — vybereš barvu, odsouhlasíš řadu, a pak čekáš zpětnou vazbu. Problém je v tom, že grafika z roku 1990 tady není ani kořením — není tam vůbec nic. Barvy jsou reprezentované písmeny nebo číslicemi, pozice si pamatuješ sám. Není to nepříjemné, spíš je to minimalistické — až do bodu, kdy uvědomíš, že hra tě nic nenaučí nového oproti papírové verzi. Jediný rozdíl je, že počítač nedělá chyby. To je tedy výhoda.

Když se na to koukaš s odstupem, není to hra na hraní — je to kalkulačka se svojí vlastní logikou. V devadesátkách, kdy si lidi kupovali grafické adventury a akční střílečky, Master Mind vypadal jako předHistorický kousek, který nikdo neřekl, aby skončil. Rozhodně si ji nikdo nezapamatoval ne proto, že by byla špatná, ale proto, že byla nudná a zbytečná v textové formě.

Dnes ji zkusíš v emulátoru nebo v prohlížeči především proto, aby sis ověřil, jak málo stačilo k záběru v devadesátkách. Jako duševní cvičení funguje, ale papírová hra je stejně jednoduchá a navíc se s ní hráješ s kýmkoliv — bez počítače. Zahrát si ji můžeš, je to bezpečné a dílko retro historie. Ale nečekej žádný zážitek.