Global Sorties

Když se po desítkách let vrátíš ke hře, u které jsi tenkrát luštil postupy, překvapí tě, jak málo si pamatuješ. Global Sorties je přesně takový kousek — vojenská strategie z konce devadesátek, která tenkrát stála na konceptu zadaných misí, rychlých potyček a důrazu na plánování.

Jde o taktickou hru, kde velíš jednotkám přes mapu shora. Cíl bývá prostý: vyčistit terén od nepřítele, ubránit pozice nebo se dostat na určité místo. Nejde o to lézt do detailů jednotlivých vojáků; pracuješ se skupinami, kterým vydáš rozkaz a ony ho provedou. Mapa se třeba jmenuje „Afrika“ nebo „Balkán“ — prostředí odpovídá, i když graficky jde především o zelené barvy a základní terén. Hra počítá s tím, že člověk zná vojenské jednotky a jejich schopnosti; bez toho těžko poznáš, co která umí.

Hraní je pomalé, metodické. Vydáš rozkaz, sleduješ jednotku, vidíš, jak se hýbe po terénu. Střety jsou pak věcí pravděpodobnosti a vzájemné pozice — když je tvůj oddíl v krytu a nepřítel na ráně, máš převahu. Nic efektního, nic filmového. Ovládání funguje, ale radost z něj není; cítíš, že sedíš v těžkopádném stroji, který si zakládá na simulaci, ne na hladkosti a zpětné vazbě.

Global Sorties se u nás nikdy neprosadila. Nebyl to Counter-Strike ani Heroes of Might and Magic — patřila do kategorie seriózních strategií se scénáři, které měly své fanoušky především v Německu a Spojených státech. Dnes vypadá archaicky: terén bez textur, zvuk, který spíš tušíš, menu, kterým se musíš proklikat. Naštěstí je stabilní a překvapivě čitelná, i když staršímu monitoru by neprospěla.

Kvůli grafice ani vzhledu po ní sahat nebudeš. Ale pokud tě zajímají právě ty tmavé roky strategií, kdy vývojáři věřili, že člověk chce opravdu přemýšlet — a ne jen koukat na exploze — tady je ta zábava. V prohlížeči se spustí bez problému a chvíli tě zabaví.