Ap 2 emu

Když se ti v DOSu zobrazí krabička s nápisem A.P. 2 EMU a čekáš nějaké vesmírné střílečky, čeká tě překvapení. To není sci-fi. Je to simulátor, který tě nasadí do kabiny letadla a bez jakéhokoli seznámení tě pustí do tmy.

A.P. 2 EMU je letová simulace, jaké si představoval programátor tvrdomilce počátku devadesátek — žádné náramky, žádné tutoriály, jenom přístroje v kokpitu a tvoje vůle pokoušet se vzduch. Usednout do letounu a nepadnout znamená zázrak. Hra je dost kryptická na to, aby se jí dneska brala jako arcade a dost zjednodušená na to, aby to byla pravá simulace.

Hraje se z pohledu z kabiny — vidíš přístrojovou desku, několik oken a velmi jednoduchou grafiku. Klávesnicí ovládáš motory, klapky, přistávací podvozek a směr letu. Bez návodu nemáš šanci pochopit, co který přepínač dělá. Ani po chvilce hraní se ti neotevře nějaká přitažlivá logika — spíš tě učit bude srážka se zemí a následný restart. Fyzika letu je primitivní, ale právě v tom je nějaký krutý půvab.

V DOSovské éře nebyl A.P. 2 EMU ničím zajímavým — zatímco ostatní vymýšleli grafické prvky a příběh, tady dostals jen holou mechaniku a nádech reality, kterou nikdo nechtěl. Zestárla odsud dost bolestivě, protože nuda není nostalgie.

Komu by se dnes hodila? Sběratelům kuriozit a těm, kdo chtějí pocítit, jak nechutě terčovitá byla doba, kdy tvoření her bylo spíš inženýrským experimentem než zábavou. Zahrát si ji v prohlížeči zvládneš klidně dvacet minut — a pak pochopíš, proč se do simulací už nikdy neutnul tak tvrdohlavě nikoho.