XFortress

Když se rozprsknete na stěnu a zbude z vás jen špína, máte alespoň jistotu, že o smrti věděl někdo doma. XFortress je střílečka z roku 1994, kterou si nikdo řádně nepamatuje — zato už proto, že nikdo neví, kdo ji vlastně vytvořil. Jednoduchost obsahu vzývá jednoduchost vzniku.

Jde o klasickou arcade střílečku s vertikálním posuvem obrazovky. Řídíte letoun nebo podobný útvar (představa si sáhne pokaždé jinam), létáte nahoru, střílíte na nepřátele, sbíráte upgready a snažíte se dojít až na konec bez toho, abyste uletěli přes horní hranici obrazovky. Mechanika je banální jak papírová průchod. Střílíte — nepřítel střílí na vás — vyhýbáte se — řada explozí. Není v tom kravatu, ale je v tom přímočarost, kterou devadesátkový DOS oceňuje.

Ovládání reaguje spíš, jak se mu zachce. Respekt k tomu, že hra vůbec běží v DOSBoxu bez zásadnějších krkolomů, ale onda plynulost, kterou znáte z polských her nebo autorů z Karibiku, tady chybí. Sprite jsou prostinké, barvy střídmé, zvuky minimální. Není to krásé, ale je to levné a rychle to jde. Úrovně se opakují, obtížnost se zvyšuje jen násobkem nepřátel — přesně tak, jak by to dělal autor, který měl na tvorbu hry třeba víkend.

XFortress toho v historii her nezměnil nic. Nestála v řadě obrů, které definovaly devadesátky. Je to spíš artefakt — důkaz, že v éře počítačových klubů a demoscény bylo snadné něco sebrat dohromady a vydat. Nejspíš se narodila v nějakém ruském či středoevropském cyberkafé, vzala si jméno z nějakého sci-fi klisé a zůstala tam, kde patří — v archivech.

Má v ní smysl koukat dnes? Jen když chcete vědět, jak vypadala průměrnost roku 1994. Není to špatné, ale není to ani pozoruhodné. Je to hra, kterou si zahrajete patnáct minut, necháte si prohrát a půjdete si koukat Doom. A máte pravdu.