Hindi pa naisasalin ang review na ito — ipinapakita ang orihinal (Čeština).
Letadla pilotovat se dalo i na osmibitu, ale až tenhle simulátor z roku 1984 ti dal pocit, že skutečně sedíš v kokpitu F-16 a rozhoduje se o tobě. Není tu place, kde by ses schoval — v první misi tě sejmou za chybu v mapě, v druhé ti ztratíš palivo, než stihneš najít cestu domů.
Jde o pokus něco jako profesionální letový simulátor, ale zkomprimovat do DOS kabin. Startovní procedura tě vede přes checklist, mapování cíle, let ve tvrdém větru, útok na zajištěné pozice a zpáteční let do základny. Grafika je černá hluchá čára na šedém pozadí — mapy nejsou hezké, ale jsou funkční a přesné. Člověk skutečně musí číst čísla na displeji, orientovat se podle busoly a počítat spotřebu paliva.
Ovládání je věc. Máš k dispozici instrumentální panel a seznam příkazů — vše přes klávesnici, žádný joystick ti tu moc nepomohou. Zapnout motory, nastavit kurs, zkontrolovat výšku, zboru paliva, počet munice. V tom je zbraň hry — nejde tu o střílení. Jde o správu, logistiku, sledování údajů a fyziku. Pokud si spletený azimut nebo spálíš palivo, jsi mrtvej. Pravdivě a bez milosrdenství.
Teď, padesát let později, to vypadá jako simulátor od rodičů v robotárně, ale právě tady je přitažlivost. Hry se snažily být cool — tady chci být správný pilot. F-16 s tím nikdy nesměškal: buď ses naučil, nebo ses zřítil. Bez ukazatelů, bez nápověd, bez načítaní si chybu znovu. V devadesátkách by tě tahle přísnost odehonila k něčemu zábavnějšímu. Dnes vidíš, co to znamená, když se na hru nespíchá a respektuje tvůj mozek.
Zahrát si ji znamená vrátit se do doby, kdy žádná hra neslibovala zábavu — slibovala povinnost a znalost. Prohlížeč tě pustí do té zkušenosti bez brnění, bez tlumiče, bez průvodce. Máš mapu, máš palivo a máš cíl. Co s tím uděláš, je věc tvého rozhodnutí a tvé pozornosti.
old