Blockbuster

Když jsem v devadesátkách poprvé viděl Blockbuster na obrazovce kamaráda, myslel jsem si, že mi něco nevezme z života. Omyl. Byla to jen další arkadiáda o ničení kostek a smyslu vesmírné mesiáše, který právě objevil laserový paprsek. Jenže Blockbuster má na sobě něco děsivě chytlavého — toho druhu, kdy si k počítači sednete na patnáct minut a mezi očima se vám zesvítne znak otazníku.

Máte palubní vesmírný člunek a na vás se valí stěny barevných kvádrů. Úkolem je jich zbavit pomocí laseru, kterým střílíte směrem nahoru. Zní to jednoduše? Je to jednoduché. Zní to nudně? Bingo. Ale pak si všimnete, že když rozbijete správný kvádřík, spadne vám powerup, který změní barvu vašeho laseru, a najednou střílíte průrazně růžový paprsek skrz hromádu. Pak přijde level, kde se kvádrky pohybují. Pak přijde level, kde se pohybujete vy. Nikdy se to nezmění na složité — jen se to mění dost na to, aby vás to nechtělo pustit.

Ovládání je křivé jako cesta ze Štokholmu do Brna. Posun lodi vlevo a vpravo funguje, střelba funguje, ale timing je divný. Nechceš si toho všimnout, ale ve chvíli, kdy potřebuješ reagovat na šikanu obrazovky, si uvědomíš, že hra reaguje půl sekundy později, než bys čekal. Není to úplně rozbité — jen když s tím bojuješ, zatímco hraji na emulátoru s moderním vstupem, vidím ten čas v každé sekvenci.

Blockbuster patří do větší rodiny bezejmenných osmibitových arkadiád, které vás neudrží, ale překvapí vás, jak dlouho vás drží. Dnes si ho vezmu vzít jako kuriozitu z doby, kdy grafika byla osm pixelů a ambice neomezené. Není to bezpečná volba — je to hra, která se snaží skrýt nudnou zápletku za adiktivní mechaniku a někdy se jí to daří.

Pokud chcete chvíli skvěluunkého arkadiádního zábavnímu strapu bez námahy si jej instalovat, Blockbuster čeká v prohlížeči. Není to hra pro každého, ale pro někoho — pro toho, kdo ví, co znamená ztratit dvacet minut bez povšimnutí — je to přesně správné zlo.