Ancient Art of War

Rok 1984, Evryware, dva chlapi v garáži — a výsledek, který na mě zíral z monitoru ještě roky potom. Ancient Art of War mi tehdy ukázal, že strategie nemusí být o správě zdrojů ani o klikání na ikony mečů. Stačí terén, jednotky a soupeř, který nepodvádí tak, jak jsem tehdy čekal.

Jde o tahovou strategii zasazenou do abstraktního starověkého bojiště. Žádný příběh, žádná kampaň s cutscénami. Dostanete seznam bitev, vyberete si jednu a jdete na věc. Cíl je vždy prostý: splnit podmínky vítězství dřív, než to udělá soupeř. Jenže prostý neznamená snadný.

Hratelnost stojí na pohybu a složení jednotek. Různé typy vojsk mají různé silné a slabé stránky — klasický kámen-nůžky-papír, ale provedený s dostatečnou hloubkou, aby vás nenudil po třetí bitvě. Terén hraje velkou roli: kdo drží kopec nebo les, má výhodu, a AI to ví. Právě tahle AI byla v roce 1984 překvapivě slušná — ne geniální, ale dost chytrá na to, aby vás potrestala za bezduché frontální útoky. Na vyšší obtížnosti se chová agresivně a přizpůsobuje se, což na tehdejší poměry nebylo samozřejmostí.

Co si z Ancient Art of War pamatuju nejvíc, je ta střídmost. Žádné zbytečnosti. Rozhraní bylo přímočaré, pravidla se dala pochopit za čtvrt hodiny, ale zvládnout je trvalo mnohem déle. Přesně ten typ designu, který se dnes označuje slovem „elegantní" a který málokdo dokáže skutečně udělat. Co zestárlo méně šťastně, je vizuální stránka — ale to říkám já v roce 2024, ne já v roce 1987 s CGA monitorem, kde mi přišla naprosto dostačující.

Dnes hra sedí těm, kdo mají rádi čistou taktiku bez moderního balastu. Není to zážitek plný obsahu, je to cvičení v přemýšlení. Pokud vás baví Chess-like přístupy ke strategii a zajímá vás, co uměli vývojáři vytáhnout z hardwaru, kdy paměť RAM byla vzácnější než trpělivost, Ancient Art of War stojí za hodinu vašeho odpoledne. V prohlížeči běží bez problémů, takže ani instalace DOSBoxu vás nezastaví.