Worlds of Ultima - The Savage Empire

Rok 1990, mám dvanáct let a na monitoru Herkules mi svítí zpráva, že jsem vtažen do světa prehistorických džunglí, dinosaurů a kmenových válečníků. Ultima 6 na mě koukala ze stejné obrazovky jen pár měsíců předtím — a najednou tu byl její motor znovu, ale tentokrát bez Britannii a bez Lorda Britishe.

Worlds of Ultima: The Savage Empire je RPG od Origin Systems, které vypráví o Avatarovi vhozeném do skrytého světa uvnitř planety — místa, kde žijí dinosauři vedle kmenů s kopími a kde pulp dobrodružství z dílny Julese Vernea nebo Edgara Rice Burroughse nejsou inspirací, ale přímo scénářem. Cílem je sjednotit znepřátelené kmeny proti společnému nepříteli. Nic víc, ale taky nic méně.

Herní mechanika stojí na základech Ultimy 6 — tile-based pohyb, kontextové akce, inventář plný věcí, u kterých se ptáte proč je tam máte, a rozhovory přes klíčová slova. Oproti Ultimě dostalo grafické rozhraní kosmetický lifting, ale engine zůstal ten samý, takže pokud jste šestku hráli, víte přesně, do čeho jdete. Boj je přímočarý, občas těžkopádný a rozhodně nepůsobí jako hlavní tah hry. Tím jsou průzkum a konverzace s kmenovými náčelníky. Svět je překvapivě hustý na detaily — každý kmen má charakter, vlastní motivace a trochu jiný slovník. Origin do toho vložil víc péče, než by se u vedlejšího projektu čekalo.

Proč si ji pamatuju? Protože to byl první moment, kdy jsem pochopil, že RPG nemusí mít fantasy prostředí, aby fungovalo. Dinosauři jako nepřátelé a kamenné sekery jako zbraně působily tehdy skoro provokativně. Bohužel série Worlds of Ultima zůstala nedokončená — vyšel jen jeden přímý pokračovatel a pak bylo ticho. The Savage Empire tak dnes působí trochu jako první díl románu, který nikdo nedopsal. Zestárla slušně — ovládání přes klávesnici je strojové, ale logické, a svět si svůj šarm drží. Pixel art džungle vypadá přijatelně i dnes.

Komu dnes sedne? Fanouškům Ultimy 6, kteří ještě tohle neprošli — což jich překvapivě dost je. A taky každému, kdo má rád pulp dobrodružství z přelomu 19. a 20. století a nevadí mu, že tempo je pomalejší než moderní reflexy dovolují. V prohlížeči přes DOSBox Online ji rozjedete bez instalace, bez frustrace. Půl hodiny investované do prvních kmenových rozhovorů vám ukáže, jestli vás chytne. Mě chytla. Pořád ji mám rád — i přesto, že dinosaurus mě v roce 1990 zabil třikrát za sebou ještě před polednem.