Windwalker - A Tale From Moebius

Rok 1989. Origin Systems má za sebou Ultima V a chystá se na šestý díl. Uprostřed toho vydá něco úplně jiného — hru zasazenou do světa francouzského komiksu Moebia, kde místo středověkého fantasy dostanete filozoficky laděný Dálný východ plný tyranů, mnichů a morálních dilemat. Windwalker mě tehdy zmátl způsobem, který jsem tehdy neuměl pojmenovat.

Příběh vás hodí do světa ovládaného zlým válečníkem, jenž se spolčil s mocným alchymistou. Výsledek? Ostrovy, které znaly klid, teď žijí ve strachu. Stráže terorizují bezmocné, zloději a vrazi chodí volně, a císař, ten jediný, kdo by mohl situaci zvrátit, se prostě nevyskytuje. Vy jste ten, kdo do toho vstupuje — a Windwalker vám hned od začátku dá najevo, že tady nezachraňujete svět s mečem v ruce jako rytíř v lesklé zbroji.

Hra kombinuje RPG prvky s bojovým systémem inspirovaným bojovými uměními, což na konci osmdesátek na PC bylo skutečně neobvyklé. Souboje probíhají v pohledu z boku a záleží na načasování a volbě pohybů — ne na číslech ze statistik. Mimo boj se pohybujete po mapě ostrovů, sbíráte předměty, mluvíte s obyvateli a plníte úkoly, které mají místy až adventurní charakter. Ovládání je typicky dobové: klávesocentrické, s rozhraním, které od vás v roce 2024 bude vyžadovat chvíli trpělivosti a pravděpodobně i průvodce.

Co si z Windwalkeru pamatuji nejvíc, je atmosféra. Origin tehdy uměl budovat světy, které dýchaly — a i když byl Windwalker oproti Ultimám skromnější, ten tichý, utlačovaný Orient měl svůj rytmus. Grafika na standardy roku 1989 plnila svůj účel, hudba na Sound Blasteru šla do pozadí správně. Co zestárlo méně šťastně, je právě ten bojový systém — v praxi se časem stane repetitivní a navigace po světě dokáže být nezáživně zdlouhavá bez moderní mapy nebo záchytného bodu. Hra vás prostě nepovede za ruku. Ani trochu.

Dnes Windwalker sedne tomu, kdo chce zkusit, jak Origin přemýšlel mimo zaběhané koleje — a kdo má dost klidu na to, aby se probojoval rozhraním, které předpokládá, že jste četli manuál. V prohlížeči přes DOSBox Online je to celkem přístupné, ale bez průvodce na ruce bych to nezačínal. Pro fanoušky Moebiovy estetiky je to pak historická kuriozita, která stojí za aspoň krátkou návštěvu.