Spot

7-Up mělo v roce 1990 marketingovou mašinerii, které se muselo závidět. Červená tečka se žlutými brýlemi a bílými rukavičkami — Spot, maskot té zelené limonády — se objevila doslova všude. I na mém monitoru, přes který tehdy táhla nekonečná řada DOS her.

Spot je tahová stolní hra pro dva až čtyři hráče, kde každý ovládá skupinu barevných teček na šachovnicovém hřišti. Cíl je prostý: obsadit většinu políček svou barvou. Každá tečka se může buď přeskočit na sousední pole a zplodit novou, nebo se přesunout o dvě políčka dál bez rozmnožení. Když obsadíte pole vedle soupeřovy tečky, ta se přebarví na vaši stranu. Zní to triviálně — a prvních pět minut to tak i vypadá.

Pak vás ale počítač začne systematicky rozkrajovat. AI v Spotu není žádná ozdoba. I na středních obtížnostech hraje s nepříjemnou důsledností a donutí vás přemýšlet o každém tahu víc, než byste čekali od hry podle reklamní postavičky ze sody. Ovládání myší funguje přesně, grafika je barevná a přehledná — na DOSovské poměry roku 1990 vlastně hezká. Hudba a zvuky dělají to, co mají, víc o nich říct nelze.

Co té hře zůstalo, je základní herní smyčka. Mechanika šíření a přebarvování je prostě návyková — má v sobě něco z Go, něco z Othella, akorát přístupnějšího. Jenže Spot zestárl v jedné věci dost viditelně: chybí mu hloubka pro delší sezení. Singleplayer kampaň není, takže si postavíte partii, prohrajete nebo vyhrajete, a pak se trochu divíte, co dál. Multiplayer u jedné klávesnice tehdy zachraňoval situaci. Dnes na to musíte sehnat živého člověka, který sedí vedle vás.

Dnes Spot sedne hlavně těm, kdo chtějí odreagování na patnáct dvacet minut bez složitého rozjíždění. Je to úhledná, funkční abstraktní hra, která nepotřebuje tutoriál a okamžitě se pochopí. Pokud vás táhnou hry jako Reversi nebo jednoduché strategie s nádechem puzzle, Spot vás nezklame. A pokud si pamatujete tu červenou tečku z reklam, je to ještě jeden důvod zmáčknout spustit.