Special Forces

Rok 1992, pozdě v noci, světlo monitoru, vedle na stole studená káva a na obrazovce čeřina taktického chaosu, do které jsem se poprvé ponořil s jasným přesvědčením, že „tohle zvládnu za odpoledne". Special Forces mě v tom přesvědčení nechalo asi hodinu.

Sleepless Knights — ne Microprose, jak se občas traduje — vydali v roce 1992 akční titul, který se nechtěl vejít do jednoho šuplíku. Na povrchu jde o pohledově izometrickou akci: vedete malý oddíl speciálních jednotek skrze mise, kde je hlavním nástrojem komunikace automatická zbraň. Zasazení je vojenské, bez přílišného vysvětlování, styl střízlivý až spartánský.

Hra se ale tváří, že má i strategický mozek. Před každou misí rozmístíte vojáky, volíte vybavení a přemýšlíte aspoň trochu dopředu. V akci pak přepínáte mezi členy týmu a snažíte se nepřátele obejít, ne jen přejet čelním útokem. Jenže v praxi to celé sklouzne k tomu, že prostě střílíte a doufáte. Umělá inteligence — vlastní i nepřátelská — dělá rozhodnutí, která by zklamaná i čerstvého rekruta. Ovládání sedí tak napůl: klávesnice funguje, myš je spíš bonus do počtu.

Pamatuju si Special Forces jako hru, která slibovala víc, než dokázala naplnit. Ta hybridní ambice — trochu Commando, trochu taktika, trochu arkáda — tehdy nebyla špatný nápad. Jenže exekuce je nerovnoměrná. Grafika na rok 1992 obstojí, zvuk ze Sound Blasteru byl přijatelný, ale celkový dojem je jako vojenský výcvik vedený poddůstojníkem, který četl příručky, ale nikdy nekřičel na skutečný rekruty. Formu má, dřeň chybí.

Dnes si ji v prohlížeči zahraje asi jen hráč, kterého baví archeologické vrstvy raných devadesátek — tedy někdo, komu nevadí, že hraní je místy spíš boj s rozhraním než s nepřítelem. Pokud hledáte zlatý standard žánru, sáhněte jinam. Pokud vás zajímá, jak tehdy tvůrci zápasili s myšlenkou taktické akce předtím, než existoval engine, který by ji unesl, Special Forces je poctivý doklad té snahy — ne víc, ale taky ne méně.