SimEarth - The Living Planet

Pamatuju si, jak jsem v roce 1991 koukal na obal SimEarth a říkal si: tohle musí být SimCity, jen větší. Byl jsem blízko pravdě, ale zároveň jsem absolutně netušil, do čeho lezu.

SimEarth z roku 1990 od Maxis — tedy od lidí, kteří rok předtím vydali SimCity — je planetární simulátor v tom nejdoslovnějším smyslu. Nehraješ za starostu ani za velitele armády. Hraješ za planetu. Nebo spíš za jakéhosi boha, který nastavuje parametry atmosféry, sleduje vývoj života od prvních buněk až po civilizaci a doufá, že to všechno nezkolabuje dřív, než stihne udělat cokoli zajímavého. Základ tvoří Gaie hypotéza Jamese Lovelocka — myšlenka, že planeta funguje jako jeden živý organismus. Maxis to vzal vážně a postavil kolem toho celou hru.

Ovládání je přes menu a ikonky, jak bylo v té době zvykem, ale množství proměnných, které SimEarth sleduje, je na rok 1990 zarážející. Teplota, složení atmosféry, poměr pevniny a oceánů, evoluce různých druhů — to všechno se navzájem ovlivňuje a mění. Problém je, že výsledky své práce čekáš hodně dlouho. Simulace běží v geologickém čase, takže než se z jednoduchých organismů vyklube něco, co připomíná civilizaci, uplyne spousta reálných minut u obrazovky, kde se příliš nic nehýbe. Hře chybí to, čemu se dnes říká „game feel" — okamžitá zpětná vazba, která by tě udržela u monitoru. Příručka měla přes sto stran a bez ní jsi byl v podstatě ztracen. Ne metaforicky — doslova jsi nevěděl, co děláš a proč.

A přesto si na SimEarth vzpomínám rád, i když jsem ho jako dvanáctiletý nikdy pořádně nepochopil. Byl to jeden z prvních pokusů dostat do hry skutečnou vědu — ne jako dekoraci, ale jako základ mechanik. Dnes to vypadá jako vzdělávací software s herní slupkou. Tenkrát to bylo něco, co jsem u kamaráda viděl a říkal si, že počítače možná dokážou simulovat úplně všechno. Stárne těžce: grafika je funkční, ale nudná, a tempo hratelnosti by dnes odradilo většinu hráčů dřív, než by dobře pochopili pravidla.

Dnes sedne SimEarth úzké skupině — lidem, které baví systémové simulátory pro samotný systém, ne pro odměny a výzvy. Pokud tě bavil Dwarf Fortress nebo jsi typ, co čte příručku dřív než spustí hru, může tě SimEarth zaujmout jako historický artefakt i jako fungující hračka. V prohlížeči si ho zahrát lze snadno přes archiv DOSBoxových her — stačí počítat s tím, že první hodinu strávíš hlavně čtením nápovědy. A to není výtka. Je to varování i pozvánka zároveň.