Silverball

Pamatuji si, jak jsem tehdy přesvědčoval tátu, že nový počítač nepotřebujeme kvůli práci — ale kvůli flipperům. Silverball od Digital Extremes z roku 1993 byl přesně ten argument, který mohl zafungovat, kdyby ho táta viděl v akci.

Je to virtuální pinball. Žádný příběh, žádné mise, žádný záchrana světa — jen koule, nakloněný stůl a touha překonat vlastní skóre. Digital Extremes, studio, které pak vyrostlo v něco úplně jiného, tehdy vsadilo na žánr, který na PC teprve hledal své místo. Silverball přišel jako pokračování jejich předchozího pokusu a měl jasný cíl: dát hráči pocit, že sedí u skutečného automatu.

A do značné míry se to povedlo. Fyzika koule působila na tehdejší poměry věrohodně — ne dokonale, ale dost na to, aby mozek přijal iluzi. Stoly nabízely rampy, různé cíle a bonusové systémy s víc vrstvami, než bylo na PC tehdy zvykem. Zvuky ze Sound Blasteru dělaly co mohly a dělaly to dobře — údery, cvakání, elektronické fanfáry. Zajímavostí bylo nastavení grafické kvality přímo v menu, protože tehdejší procesory neměly výkon zadarmo a autoři to věděli. Tahle pragmatická volba ladění rychlosti versus detailů byla na rok 1993 neobvyklá a upřímně praktická.

Co zestárlo hůř? Počet stolů byl omezený a po čase se dostavila ta specifická únava, kdy znáte každý odraz zpaměti. Virtuální pinball obecně bojuje s tím, co fyzický automat má přirozeně — hmotnost, vibrace, ten mírný náklon stolu pod rukama. Silverball byl dobrý, ale hranici mezi simulací a zástupným řešením nikdy úplně nepřekročil. Dnes, po letech hraní Zen Pinballu nebo Pro Pinballu, je to znát.

Komu dnes Silverball sedne? Hlavně těm, kdo chtějí vědět, jak vypadal virtuální pinball dřív, než se stal hi-res záležitostí s fyzikálními enginy. Je to poctivý kus softwaru z doby, kdy se s každým megaherzem šetřilo. V prohlížeči přes DOSBox Online si ho můžete pustit za pět minut — a za dalších pět zjistíte, jestli vám tahle odnož devadesátkového herního portfolia něco říká, nebo ne.