Road Rash

Pamatuju si přesně ten zvuk. Motorka na plný plyn, někde za rohem kopec, a než stačíš zareagovat, letíš přes řidítka do příkopu. Road Rash na PC v roce 1996 nebyl závod. Byl to organizovaný chaos na dvou kolech.

Electronic Arts vydali Road Rash jako přenesení konzolového hitu na DOS, a i přes ten přechod si zachoval podstatu: jedete na motorce, chcete dojet první, a pravidla silničního provozu jsou zde čistě dekorativní. Trasy vedou po otevřených silnicích, v protisměru jezdí auta, na krajnici se mihnou chodci a policie vám lepe na paty, jakmile začnete vyvádět. Což začnete velmi brzy.

Ovládání je přímočaré — plyn, brzda, uhýbání do stran — ale co hru odlišuje od každého jiného závodního titulu té doby, jsou souboje. Soupeře můžete zkopnout, udeřit pěstí nebo vzít do ruky zbraň, ať už řetěz, hůl nebo cokoli, co vypadnete ze soupeře po zásahu. Fyzika toho všeho je záměrně přehnaná a funguje to. Vykolejit závodníka těsně před zatáčkou a sledovat, jak mizí v křoví, nikdy neomrzí. Potíž je, že to samé platí pro AI — a ta nemilosrdně využívá každou sekundu, kdy se přiblíží.

Co hře zestárlo nejhůř, je technická stránka. Framerate na dobových strojích neuměl udělat dojem ani tehdy, a dnes si hru pravděpodobně spustíte v emulaci, kde výkon buď chybí nebo přebývá. Grafika nikdy nebyla silnou stránkou — PC verze vypadala řekněme funkčně. Zvuk byl dostatečný na Sound Blaster, ale rozhodně ne víc. Co hře naopak stárne dobře, je rytmus. Každý závod je krátký, okamžitě pochopitelný a opakování nebolí. Obtížnost roste přirozeně a nikdy není levná.

Road Rash v prohlížeči dnes ocení hlavně ti, kteří si ho pamatují z devadesátek a chtějí si ověřit, jestli byl opravdu tak dobrý. Byl. A byl také kratší a přímočařejší, než ho paměť idealizuje — což v tomto případě není kritika. Hodina s Road Rashem je odreagování bez zbytečností. Nastoupíte, jedete, mlátíte, hrajete znovu. Někdy to stačí.