Riders of Rohan

Rok 1991, já sedím u monitoru s oranžovým fosforovým svitem a spouštím něco, co slibuje Středozemi v příkazovém řádku. Riders of Rohan od Papyrus Design Group — ano, těch Papyrusů, kteří si tehdy budovali jméno na závodních simulátorech — byl pokus uchopit Tolkiena jinak než ostatní.

Hra vychází z událostí Dvou věží, druhého dílu Pána prstenů, a staví vás do role velitele rohirrimských jezdců. Nejde o čistou strategii ani o čistou akci — Riders of Rohan míchá žánry způsobem, který byl v roce 1991 spíš výjimkou. Taktická vrstva se střídá s dobrodružnými pasážemi a místy přichází i přímá akce. Na papíře to zní ambiciózně. V praxi záleží na tom, jak dobře to drží pohromadě.

Strategická složka funguje na principu přesunů jednotek po mapě a rozhodování před bitvami — klasický tahový nebo poloreal-time přístup, jaký byl na PC tehdy běžný. Bitevní sekvence přepínají perspektivu a nutí hráče víc než jen klikat. Ovládání není intuitivní, manuál je nutnost, ne doporučení. Kdo v roce 1991 čekal akci jako v Duelu, byl zklamaný. Kdo přišel po strategii jako v Warlords, mohl být zmaten hybridním přístupem. Riders of Rohan si razil vlastní cestu, a to mu nikdy zcela neodpustili ani jedni, ani druzí.

Co na hře skutečně drží, je atmosféra. Papyrus dokázal i s omezenými prostředky EGA grafiky a PC Speakeru vyvolat pocit, že jste opravdu někde na pláních Rohanu, ne jen na herní šachovnici. Tolkienovská předloha je cítit ve struktuře příběhu i v názvech lokací, hra se nesnaží být jen líbivou kulisou. Samozřejmě, z dnešního pohledu zestárlo ledasco — rozhraní vyžaduje trpělivost, místy hraničící s masochismem, a některé přechody mezi herními módami jsou trhané.

Dnes Riders of Rohan sedne hlavně těm, kdo mají rádi dobové strategie s literárním přesahem a nevadí jim, že hra nedělá nic z toho, co dělá, stoprocentně dokonale. Je to historický artefakt z doby, kdy herní žánry ještě hledaly svoje hranice a občas je záměrně přestupovaly. V prohlížeči přes DOSBox ji rozjedete bez větších problémů — a pokud máte po ruce mapu Středozemě a trochu času, stojí za to se podívat, jak Tolkiena interpretovala Amerika roku 1991.