Race the Nags

Dostihová sezóna 1993 se na mém monitoru s oranžovým fosforem neodehrávala v Chantilly ani Pardubicích, ale v textovém rozhraní Dosu, kde šest spolužáků mačkalo klávesy a křičelo na pixelové koně. Race the Nags od Personal Companion Software nebyla žádná AAA podívaná — byl to sharewarový drobek, který přesně věděl, co chce být.

Jde o sázkovou dostihovku pro jednoho až šest hráčů na jednom počítači. Vybereš počet hráčů, vsadíš virtuální mince na koně, a pak se díváš, čí čtvernožec dojede první. Žádná jízda, žádné ovládání pohybu, žádná strategie v pravém slova smyslu. Závodí koně, ty jen tipuješ a sleduješ, jak se mění kurzy.

Herní smyčka je záměrně prostá. Obrazovka ukazuje jména koní v aktuálním kole a jejich odhadované šance — to je základ, ze kterého se rozhoduješ. Vsadíš, odpočítává se, výsledek přijde rychle. Pak znova. Mechanika sázení funguje dobře v tom smyslu, že dokáže rozjet přátelský turnaj u jednoho klávesnice — každý hráč má svůj sloupec, své penízky, svůj hrdý nebo zhroucený výraz. V singleplayeru to ztrácí půlku půvabu, protože bez soupeře se prostě díváš, jak generátor čísel rozhoduje o tvém virtuálním jmění.

Race the Nags dnes nezestárla špatně, protože nestárla vůbec — nikdy se nesnažila být víc, než čím byla. Není tu žádná grafika, která by vyvolávala bolestivý soucit, žádný soundtrack, který by dnes zněl jako rozladěná varhánka. Je to suchý utilita-software oblečený do herního kabátu, a v roce 1993 přesně zaplňoval mezeru: rychlá hra pro partu přátel bez nutnosti cokoliv instalovat nebo konfigurovat. Sound Blaster tu nevyužiješ, ale ani ho nepotřebuješ.

Dnes si Race the Nags zahrajete hlavně ze zvědavosti nebo z nostalgie po sharewarové éře, kdy se hry šířily na disketách z ruky do ruky a název Personal Companion Software zněl jako legitimní firma. Jako sólo zážitek vám to moc nedá. Jako ukázka toho, co tehdy lidem stačilo k pobavení u jediného počítače — to je pořád zajímavý dokument doby.