Rok 1992, reproduktor chrčí přes Sound Blaster a na obrazovce se valí vlny nepřátelských lodí. OverKill od Epic MegaGames nebyl titul, o kterém by se psalo na titulkách, ale pokud jste tehdy procházeli sharewarové diskety, narazit na něj nebyl žádný zázrak.

Jde o vertikální scrollovací střílečku zasazenou do vesmíru — žánr, který byl v první polovině devadesátek na PC naprosto přelidněný. Letíte, střílíte, přežíváte vlny nepřátel, sbíráte vylepšení zbraní a opakujete to přes několik planet. Nic z toho není překvapení. Název OverKill přitom není prázdná hrozba — hra vás od začátku zahrnuje nepřáteli v množství, které se opravdu nesnaží působit úměrně.
Ovládání je přímočaré, loď reaguje svižně a rozmanitost nepřátel je dostačující na to, aby vás první hodina bavila. Systém power-upů funguje, jak má — najdete širší záběr, silnější palbu, občas něco, co chvíli vypadá nadějně. Problém je, že hra nikdy nepřestane být přesně tím, čím je od první minuty. Žádná mechanika se neotevře, žádný boss vás nepřekvapí způsobem, který byste chtěli vyprávět dál. Je to spolehlivé a zároveň trochu ploché.

Co OverKill tehdy uměl dobře, bylo technické provedení. Epic MegaGames měl nos na to, aby jeho tituly vypadaly a zněly přijatelně na průměrném domácím PC — a to nebyla samozřejmost. Plynulý scrolling a zvuky, které nezněly jako plechovka padající ze schodů, stačily v roce 1992 k tomu, aby si hra vysloužila místo na disku. Dnes je to samozřejmě jiný příběh. Nic z toho na vás nezapůsobí, pokud jste si za třicet let zahráli cokoliv jiného.

OverKill dnes sedne hlavně těm, kdo mají specifický vztah k sharewarovému ekosystému devadesátek — ne ke konkrétní hře, ale k tomu pocitu nečekaného objevu na disketě od kamaráda. Jako čistý zástupce žánru je funkční a bez větších zádrhelů, ale vedle dobových konkurentů nepředstavoval výjimku ani tehdy. Pokud chcete vertikální střílečku z té éry s něčím navíc, hledejte jinde. Pokud vám stačí čtvrt hodiny nostalgie nad tím, jak jednoduché to tehdy mohlo být, OverKill svůj účel splní.