Rok 1994. Zatímco jsem na jednom počítači v pokoji ladil Dooma, na druhém — tom rodinném — leželo CD s logem Nickelodeonu. Nickelodeon Directors Lab není hra v pravém slova smyslu. Je to výukový multimediální titul pro děti, který se tvářil jako filmová škola zabalená do barevného prostředí televizní stanice, jež tehdy v Česku skoro nikdo neznal.

Celý program se odehrává v jakémsi studiu plném dveří. Za každými dveřmi čeká jiná část filmařského procesu — střih, zvuk, animace, scénář, kdo ví co dalšího. Průvodkyní je tehdy ještě relativně neznámá Melissa Joan Hart, tedy pár let před tím, než si ji svět zapamatoval jako Sabrinku. Tady hraje roli usměvavé instruktorky, která vás provází jednotlivými aktivitami. Viacom New Media tehdy podobné tituly chrlil celou řadu a tento patřil k těm určeným výhradně pro nejmladší publikum.
Herní mechaniky jsou přímočaré až na hranici jednoduchosti. Klikáte, vybíráte, skládáte dohromady kousky — zvuky, obrázky, jednoduché animace. Výsledkem má být něco jako váš vlastní mini-film nebo krátká sekvence. V roce 1994 bylo na domácím PC něco takového docela neobvyklé. Dnes by to přirovnal k tomu, co umí desetileté dítě za odpoledne v telefonu. Tehdy to ale mělo kouzlo.

Co zestárlo dobře? Přístup. Hra se netvářila jako výuka, i když výukou byla. Dítě dostalo nástroje a trochu volnosti. Co zestárlo špatně? Prakticky všechno technické — rozlišení, odezva rozhraní, omezený obsah. A Melissa Joan Hart tu přítomna buď jako pár videosekvencí v nízké kvalitě, nebo jako statické obrázky — záleží na verzi a na tom, co paměť vašeho počítače v roce 1994 fyzicky ustála.

Dnes si Directors Lab zahrají v emulátoru hlavně dva typy lidí: nostalgici, kteří ho jako děti potkali na půjčeném CD, a sběratelé kusů multimediálního boomlu devadesátek. Pro všechny ostatní je to historická kuriozita, ne zábava na odpoledne. Ale jako doklad doby — kdy Viacom věřil, že CD-ROM změní způsob, jakým se děti učí tvořit — má svoji hodnotu. Přinejmenším vám připomene, jak jsme tehdy věřili, že počítač zvládne všechno.