Nebulus (aka Tower Toppler)

Pamatuju si ten pocit, když jsem poprvé viděl Nebulus na cizím Commodore 64 — válcová věž se pomalu otáčela a já nechápal, jak to vůbec technicky funguje. Pak přišla verze pro PC a bylo trochu hůř vidět, ale pořád to byl ten samý základ.

Hewson Consultants vydali Nebulus v roce 1988 a hra měla jeden z nejjednodušších premisů, jaké si dokážete představit: jste malý zelený tvor, vystoupíte z ponorky a šplháte na věž. Pak na další. Celkem jich je osm, každá vyšší a zákeřnější než ta předchozí. Žádný příběh, žádná cutscéna, žádné vysvětlování. Jen vy a cihly nad vámi.

Klíčová mechanika je rotace věže. Ta se točí s pohybem vaší postavičky doleva a doprava, a celá hra stojí na tomhle jediném nápadu. Vypadá to jednoduše — skákat na plošiny, vyhýbat se nepřátelům, občas sestřelit překážku — ale věž se nezastaví a čas běží. Pády bolí. Nepřátelé vás shazují právě ve chvíli, kdy jste konečně přišli na rytmus výstupu. První věž je leknína, osmá je výsměch. Ovládání na PC verzi je funkční, ale chybí mu ta plynulost, na kterou byli zvyklí hráči z osmibitů.

Co Nebulus v roce 1988 odlišovalo od davu, byl právě ten rotující pseudocylindr — iluze trojrozměrného objektu na hardwaru, který na 3D neměl nárok. Na C64 to bylo technicky ohromující. Na PC s CGA grafikou to vypadalo bledě, doslova. Čtyři barvy nepomohly atmosféře ani čitelnosti plošin. Kdo znal originál, musel si přiznat, že tenhle port je chudší bratranec. Hra samotná přitom zůstala návyková — to kouzlo výstupu, kdy se věž plynule otáčí a vy hledáte cestu výš, fungovalo i tady.

Dnes Nebulus sedí nejlépe těm, kdo mají rádi jednoduché arkády s jasně definovanou výzvou a bez moderního komfortu záchranných bodů každé dvě minuty. Je to hra, kde se umírá, kde se začíná znovu a kde se postupně ukládá do paměti rozložení překážek. Kdo ji hrál jako dítě, najde v prohlížeči okamžitě tu samou frustraci i ten samý pocit satisfakce při dosažení vrcholu. Kdo ji nezná, dostane malou lekci z doby, kdy herní mechanika musela stačit sama o sobě.