King of Chicago, The

Rok 1987, Cinemaware. Na disku přišla hra, která vypadala jako film — a taky se tak chovala. The King of Chicago jsem poprvé spustil na tatínkově 286, koukl se na intro a říkal si, jestli mám vůbec hrát, nebo jen sledovat.

Děj se odehrává v roce 1931. Al Capone skončil, Chicago je bez pána a vy jste malý gangster s velkými ambicemi. Cíl je prostý: převzít podsvětí, udržet ho a přežít přitom dost dlouho, aby mělo smysl slavit. Cinemaware tu nasadil svůj charakteristický styl — interaktivní film s filmovými záběry, animovanými sekvencemi a atmosférou, která tehdy neměla konkurenci.

Hratelnost je ale jiná, než by se mohlo zdát. Žádná přestřelka každých pět minut. The King of Chicago je strategická záležitost — rozhodujete o útocích, aliancích, vydírání, koho si koupit a koho nechat odstranit. Občas přijde akční sekvence ve stylu karetního souboje nebo rychlé rozhodnutí, ale jádro hry tvoří management moci a důsledky vašich voleb. Systém připomíná spíš Darren Gray's Hidden Agenda nebo Yes, Prime Minister než cokoli, co byste hledali pod slovem „akce".

Co hra přinesla, bylo tehdy revoluční: kinematografický přístup, střihy scén, filmová hudba a pocit, že hrajete gangsterský noir. Na PC roku 1987 to byl šok. Zestárlo to pochopitelně — ovládání je kostrbaté, tempa jsou nevyrovnaná a místy budete čekat, jestli hra vůbec čeká na váš vstup. Ale atmosféra drží. Tahle hra vypadá jako plakát k filmu, který nikdy nevznikl, a to má svou hodnotu.

Dnes si ji zahraje ten, kdo chce vidět, kde se vzal interaktivní film — než ho DVD na přelomu tisíciletí zničilo přetečením videosekvencí bez obsahu. The King of Chicago má obsah. Má náladu. A pokud vám nevadí, že taktické rozhodování roku 1987 je místy nepřehledné jak daňové přiznání, dostanete ojedinělý kousek historie žánru, na který se snadno nezapomíná.