Iron Lord

Rok 1990, já mám čtrnáct let a na stole svítí monitor se hrou, která vypadá jinak než zbytek tehdejší nabídky. Iron Lord od Ubi Soft — ano, tohle jméno tehdy ještě neznamenalo otevřené světy za sto eur — bylo něco mezi akcí, adventurou a strategií, zabalené do středověkého hávu.

Hrajete za šlechtice, který se vrací do svého království, jež mezitím někdo ukradl — nebo obsadil, nebo zkrátka vzal, podrobnosti závisí na verzi a překladu. Cíl je jasný: získat zpět to, co vám patří. Nic originálního, jenže v roce 1990 vám středověké dobrodružství s tímhle rozsahem nepadalo do ruky každý den.

Hra kombinuje několik různých herních módů — průzkum, souboje, rozhovory — a každý funguje trochu jinak. To v roce 1990 působilo ambiciózně. Dnes je to místy trochu roztříštěné. Ovládání na PC verzi není úplně intuitivní a tempo hry je pomalejší, než by si člověk přál. Verze pro C64 prý šlapala líp a zvukově byla živější; PC port si odnesl mírné ztráty na obou frontách. Ne fatální, ale znatelné.

Co hra měla, bylo cosi těžko pojmenovatelného — atmosféru. Grafika nebyla špičková ani na tehdejší poměry, ale obrazovky měly styl. Ubi Soft tehdy produkoval věci s osobitým francouzským nádechem, který se lišil od americké a britské konkurence. Iron Lord byl součástí té vlny — spolu s hrami jako Myth nebo jejich dalšími dobrodružstvími — a stojí za to si to připomenout.

Dnes si Iron Lord zahraje člověk, který chce ochutnat, jak vypadala herní ambice kolem roku 1990, kdy studio zkoušelo míchat žánry dřív, než pro to mělo pořádné nástroje. Není to hra, ke které se vrátíte pro zábavu v moderním smyslu. Je to spíš záznam myšlenky — a jako takový funguje dodnes.