Immortal, The

Svíčka, plamen a hlas odněkud zpod podlahy. Starý učitel volá jméno, které není vaše — a přesto víte, že jdete dolů. The Immortal mě v roce 1991 chytl přesně takhle, za první dvě minuty, a pak mě zabil asi čtyřikrát dřív, než jsem stačil pochopit, co vlastně dělám.

Jde o izometrické akční RPG od Sandscastle, původně z Apple IIGS, na PC portované právě roku 1991. Hrajete za kouzelníka, který sestupuje do několika pater rozsáhlého dungeonu, aby našel svého učitele. Motivace je prostá, dungeon méně. Pod vámi číhají skřeti, trollové, pavouci i pasti, které vás zabijí s ledovým klidem a bez výčitek svědomí.

Hra se ovládá myší nebo klávesnicí a pohyb po izometrické mapě je plynulý na tu dobu překvapivě dobře. Souboje jsou přímočaré — stojíte naproti nepříteli a vyměňujete rány, přičemž záleží na načasování a na tom, co máte v zásobě kouzel. Kouzla jsou tu měna i přežití zároveň, takže plýtvání se vám rychle vymstí. Pasti jsou tvrdé, smrtelné a místy ne úplně fér — klasika pro rok 1991, ale dnes to přijde jako facka bez varování. Ukládání je omezené, takže jeden neopatrný krok vás hodí o kus zpátky.

Co si z The Immortal pamatuji nejlíp, je atmosféra. Dungeon působí jako živé místo — temné, mokré, plné vedlejších chodeb a tajemství, která nemusíte najít. Grafika na poměry DOSu pracuje s barvami a světly lépe než spousta tehdejších konkurentů. Zvukové efekty ze Sound Blasteru dělaly svou práci, hudba nebyla velká, ale nevadila. Co zestárlo nejhůř? Frustrace z náhodných smrtí a místy nepřehledná orientace v patrech. The Immortal nikdy nebyl hra pro trpělivé — byl pro ty, co smrt brali jako součást poučení.

Dnes si ji zahraje nejlíp ten, kdo má rád dungeony staré školy a nevadí mu, že hra vám nebude vysvětlovat každý druhý krok. Je krátká, přímočará a přitom hutná. Pokud vás baví prozkoumat temný svět, kde každé patro přináší nový typ nebezpečí a kde smrt není konec, ale zpráva — The Immortal stojí za hodinu dvě vašeho večera. Jen si to uložte, kdykoliv můžete.