Hostage - Rescue Mission

Bylo to někdy v roce 1990 a já seděl u monitoru s pocitem, že řídím skutečnou policejní operaci. Žádná jiná hra tehdy nevypadala takhle — tři různé perspektivy najednou, vrtulník, sniperský dalekohled a ulice plná teroristů. Hostage: Rescue Mission od Infogrames z roku 1989 byl malý zázrak z doby, kdy PC hry teprve hledaly, co vlastně umí.

Premisa je úsečná jako policejní hlášení: teroristé obsadili velvyslanectví a drží rukojmí. Vaším úkolem je dostat ven všechny živé. Dostanete k dispozici speciální jednotku — snipers, komanda, vrtulník — a celou akci musíte skoordinovat sami. Žádný tutorial, žádné vysvětlování. Hra vám hodí operaci pod nos a čeká, co uděláte.

Hratelnost se dělí do několika fází a pohledů, což bylo v roce 1989 skutečně neobvyklé. Jednou ovládáte vrtulník a snažíte se vysadit muže na střechu, jindy mačkáte spoušť přes snajperský dalekohled a hlídáte, aby terorista nestiskl kohoutek dřív než vy. Komandos pak prochází budovou sám, v pohledu shora, a každá místnost může být past. Přechody mezi fázemi působí jako skutečná koordinace — nebo chaos, záleží na tom, jak dobře jste připraveni. Ovládání na PC je funkční, i když na C64 měla hra přirozenější rytmus. Port udělal svou práci, ale trochu té plynulosti se cestou ztratilo.

Co si z Hostage pamatuju nejvíc, není akce samotná — je to napětí. Ten okamžik, kdy máte teroristu v hledáčku a rukojmí stojí půl kroku od křížku. Infogrames věděli, co dělají: napětí stavěli z omezených informací a časového tlaku, ne z počtu nepřátel. Hra dnes zestárla v grafice a v tom, jak vás nechá na holičkách bez jakéhokoli kontextu — ale základní smyčka funguje překvapivě dobře i teď. Kdo čekal moderní cover shooter, musí přepnout mozkový překlad. Kdo si pamatuje, co slovo „infiltrace" znamenalo v 8bitové éře, ten se zorientuje rychle.

Dnes Hostage sedne každému, kdo má rád kompaktní akční hry s trochou taktiky a nechce trávit hodiny v menu. Zahrát ji v prohlížeči je otázka pěti minut a prvních deset pokusů pravděpodobně skončí mrtvolou na schodišti — ale pak to začne dávat smysl. Je to přesně ten typ hry, kvůli které jsem si tehdy neuvědomoval, jak pozdě je.