Rok 1995, na stole leží krabice s Frontier: First Encounters a já strávím příštích šest hodin tím, že se pokouším vzlétnout z přistávací plochy, aniž bych rozmlátil loď o hangárový strop. Třetí díl série Elite — v Česku tehdy hloupě překřtěný na „Elitu 3" — byl tehdy jeden z nejambicióznějších vesmírných simulátorů vůbec. Bohužel taky jeden z nejbolavěji vydaných.

First Encounters navazuje na Frontier: Elite II z roku 1993 a drží se stejné filozofie: nekonečná galaxie, volný pohyb, žádný pevný příběh, který by vás tahali za nos. Sedíte do kokpitu, dostanete loď a celý vesmír je váš problém. Chcete obchodovat, vozit pasažéry, lovit odměny, těžit asteroidy nebo se jen toulat od systému k systému? To je na vás. Hra vám nedá mapu úkolů. Dá vám fyziku a ekonomiku.
Mechaniky jsou syrové a nesmlouvavé. Newtonovská fyzika znamená, že s lodí skutečně musíte brzdit, jinak proletíte cíl jako kámen. Autopilot pomáhá, ale spolehlivost starší verze hry — která vyšla s řadou vážných bugů — dokázala zkazit i ty nejklidnější přistávací manévry. Dokovací sekvence je kombinace soustředění a modlitby. Bitvy jsou rychlé a bez slitování. Kdo čekal arkádovou střílečku, vrátil krabici ještě před večeří.

Co si z First Encounters pamatuji nejvýrazněji, není žádná konkrétní mise. Je to ten pocit prázdnoty mezi hvězdami — skok do hyperspace, ticho, pak nový systém na radaru. V roce 1995 tohle nikdo jiný nenabízel v takovém měřítku. Hra vyšla bohužel nedopečená: GameTek tlačil na vydání, kód byl nestabilní a hráči dostali v podstatě betaverzi. Vývojář David Braben to nikdy zcela nezapřel. Záplaty stav zlepšily, ale reputace byla pošramocena.

Dnes hra sedne jednomu konkrétnímu typu člověka — tomu, kdo chce zažít, odkud se bere DNA her jako Elite Dangerous, a kdo má trpělivost na strmou křivku učení bez tutoriálu. V prohlížeči ji rozjedete přes DOSBox emulaci bez větší námahy. Jen počítejte s tím, že první hodinu strávíte četbou manuálu a druhou zjišťováním, proč vás zrovna zlikvidovala celní hlídka. To k žánru patří.