Eye of Horus

Na začátku devadesátek vypadaly regály počítačových obchodů jako kabinet kuriozit — mezi fotbalovými manažery a klony Tetrisu občas vykouklo něco, co vás zastavilo na místě. Eye of Horus od britského studia Dentons bylo přesně takový případ. Zlatavá grafika, egyptské motivy, záhadná atmosféra. Vzal jsem to domů a zapomněl na Super Maria na celý víkend.

Hra z roku 1989 vás hodí do staroegyptského světa, kde ovládáte postavu procházející labyrintickými úrovněmi plnými nepřátel, pastí a tajemství. Nejde o žádný lineární běh zprava doleva — spíše se pohybujete po propojených obrazovkách, hledáte předměty, přemýšlíte, kudy dál. Na svou dobu to bylo mnohem víc než jen skákačka.

Ovládání je přímočaré, ale hra samotná přímočará není. Nepřátelé se pohybují po vzorcích, které musíte číst a respektovat — hlava dolů znamená rychlá smrt a restart. Sbírání předmětů a jejich použití ve správný moment přidává vrstvu, kterou od čisté akční hry nečekáte. Není to těžké způsobem, který frustruje, ale způsobem, který nutí přemýšlet. Aspoň do chvíle, než přijdete na systém.

Co Eye of Horus odlišovalo od tehdejší masy, byla atmosféra. Egyptská tematika nebyla jen vizuální omáčka — prostupovala celým designem úrovní, nepřáteli i zvukovým doprovodem. Na Sound Blasteru to šlo, i bez něj počítač vydával přesně takové skřeky, jaké do chrámu mrtvých patřily. Dnes samozřejmě vidíte, kde grafika drhne a kde se engine chová trochu neohrabaně. Ale základní pocit průzkumu tmavých chodeb zůstává funkční.

Komu dnes sedne? Hlavně těm, kteří mají rádi hry s mírným adventurním nádechem zabalené do akční obálky — trochu Montezuma's Revenge, trochu vlastní DNA. V prohlížeči ji rozehrajete za minutu a první hodinu nebudete vědět, jestli je to geniální nebo zmatené. Pak zjistíte, že obojí najednou může být docela v pořádku.