Ecstatica

Rok 1994, večer, rodiče šli spát. Na monitoru se pomalu načítá vesnice plná zmutovaných tvorů a já, čtrnáctiletý, pevně svírám myš a říkám si, že to vypnu za chvilku. Nevypnul jsem.

Ecstatica od jednoho člověka — Andrewa Spencera — je akční adventura zasazená do středověké vesnice někde v temnotách raného středověku. Přijdete tam jako pocestný, rychle zjistíte, že se tam děje něco hodně špatného, a ještě rychleji zjistíte, že vesničané vám nepůjdou příliš vstříc. Atmosféra je hustá od první obrazovky — zkažená, klaustrofobická, s nádechem něčeho pohanského a nečistého.

Co tehdy vyčnívalo technicky, byl engine postavený na elipsách. Žádné hranaté polygony jako u konkurence — postavy a nepřátelé vypadali kulatě, organicky, skoro jako hliněné figurky. Kombinace předrenderovaných pozadí a tohoto přístupu připomínala Alone in the Dark, ale výsledný dojem byl jiný, syrověji groteskní. Ovládání je tankové, jak se na tu dobu slušelo — otočit postavu, jít vpřed, udeřit. V bojích to znamená taktické manévrování spíš než reflexy, ale frustraci to nevylučuje. Když vás napadnou dva nepřátelé najednou, většinou prostě umřete a naučíte se příště chodit opatrněji.

Hra se dnes pamatuje z několika důvodů. Za prvé, vizuál byl v roce 1994 opravdu neobvyklý a i dnes má svoje zvláštní kouzlo — ty kulaté příšery působí skoro jako z nočního mora malého dítěte, ne jako polygonová cvičení. Za druhé, atmosféra drží. Zvukový design a hudba posouvají napětí bez toho, aby musely moc vysvětlovat. Za třetí — a to je věc, která zestárla méně hezky — hra je místy brutálně neúprosná, uloženky nejsou vždy tam kde by byly potřeba, a orientace v lokacích chce čas, který dnešní hráč nemusí mít zájem dát.

Dnes si Ecstaticu zahraje nejsnáz někdo, kdo má rád survival horor v jeho prehistorické formě a nevadí mu, že mechaniky jsou drsné. Pokud vám něco říká Alone in the Dark z roku 1992 nebo první Resident Evil jako pocit — ne jako přesné srovnání — tak víte, do čeho jdete. V prohlížeči přes DOSBox ji rozjedete bez větší námahy. Hodinku si z ní vezměte, i kdyby jen proto, abyste viděli, jak jeden člověk v roce 1994 dokázal udělat něco, co mělo vlastní tvář.