Diamond Ball 3

Rok 1992, čtyři megabajty RAM, bootovací disketa a tucet shareware her stažených odněkud z BBS. Diamond Ball 3 byl přesně ten typ hry, který se spustil mezi domácími úkoly a člověk se pak divil, že je půlnoc.

Jde o logickou arkádu z dílny H. Wilhelma, která staví na jednoduchém principu: ovládáte míček odrážející se nahoru a dolů, pohybujete s ním doleva a doprava a snažíte se vyčistit bludiště složené z barevných cihel. Háček je v tom, že míček rozbíjí jen cihly stejné barvy, jakou má on sám. Speciální cihly barvu mění. Jakmile zmizí vše, co zmizet má, uvolní se diamanty — a to je cíl.

Mechanika je čistá a srozumitelná do třiceti sekund. Přesto má hra slušnou hloubku v plánování pořadí úderů, protože změny barvy musíte řetězit s rozvahou. Ovládání je přímočaré, žádná krkolomná klávesová kombinace, žádný manuál potřeba. Kde hra trochu drhne, je tempo — odraz míčku je deterministický, ale chvíli trvá, než se zorientujete, kdy a kam se přesunout. Začátečník dělá chaotické pohyby, zkušený hráč čeká a myslí dopředu.

Diamond Ball 3 není velký titul. Nevyšel v krabici s barevným manuálem, nepsal o něm Byte ani Score. Je to shareware, poctivě udělaný jedním autorem, bez orchestrálního soundtracku nebo vykreslených cutscén. A přesně proto přežil — byl zdarma, fungoval na čemkoli s DOSem a šel okamžitě hrát. Grafika je skromná, zvuky z PC speakeru snesitelné, ale logický základ je solidní. Dnes zestárla hlavně ta vizuální strohost, které odpustíte jen pokud máte pro sharewarovou éru přirozený respekt.

Dnes má smysl ji zkusit v prohlížeči přes DOSBox emulátory, pokud vás baví kompaktní logické hry bez moderního tutoriálového balení. Nezabere víc než hodinu, než zjistíte, jestli vám sedne. Nostalgici ze sharewarové éry ji poznají okamžitě. Ostatní v ní najdou funkční mechaniku — a možná si vzpomenou, jak málo tehdy stačilo k tomu, aby hra fungovala.