Crazy Cars

Rok 1987, já sedím u monitoru s oranžovými znaky na černém pozadí a táta se ptá, co to zase blbnu. Crazy Cars od Titus Interactive. Odpověď nestojí za moc.

Jde o závodní hru, kde řídíte Mercedes napříč Spojenými státy. Předjíždíte soupeře, držíte se na silnici a snažíte se dojet do cíle dřív, než vyprší čas. To je v zásadě celé. Žádný příběh, žádný kontext, žádné vysvětlení, proč zrovna Mercedes a proč zrovna USA. Titus prostě hodil auto na silnici a řekl: jeď.

Ovládání je přímočaré až na hranu primitivnosti. Silnice se vine vpřed v pseudo-3D perspektivě, zatáčky přicházejí, provoz se houstne, občas narazíte do soupeře a zpomalíte. Hra reaguje, to ano. Jenže pocit z jízdy je spíš jako posunovat ikonku po obrazovce než řídit auto. Grafika na PC verzi vypadá skromně i na rok 1987 — verze pro Commodore 64 na tom byla paradoxně o trochu lépe vizuálně, což o něčem svědčí. Zvuk? Sound Blaster tehdy ještě nebyl samozřejmost, takže si většina hráčů vystačila s pípáním PC reproduktoru. Atmosféra se tím nijak nezlepšila.

Co mě dodnes trápí, je prostá otázka: jak tohle odstartovalo trilogii. Crazy Cars II a III jsou výrazně lepší hry — mají více obsahu, rychlejší tempo, přijatelnější produkci. Jednička působí jako nehotový prototyp, který se dostal do krabice trochu předčasně. Není to katastrofa, je to prostě hra, která udělala přesně to nejméně možné a nějak se prodala dost dobře na to, aby Titus pokračoval. V roce 1987 na PC nebyla velká závodní konkurence, a to pravděpodobně hodně pomohlo.

Dnes Crazy Cars sedne hlavně těm, kdo chtějí projet celou trilogii od začátku, nebo koho zajímá, kde francouzské Titus Interactive začínalo. Jako historický dokument je to zajímavé na deset minut. Jako zábava na odpoledne — na to sáhněte raději po dvojce. První díl je nejpoctivěji popsán jedním slovem: základ. A základy málokdy slaví.