Back to the Future Part II

Rok 1990, čerstvě po druhém dílu v kinech, a já mám na stole disketu s logem DeLoreanu. Tehdy stačilo mít rádi film a recenzi nepotřeboval nikdo — koupil ses sám. Jestli to byl dobrý nápad, to je jiná otázka.

Back to the Future Part II od Images Software je akční hra inspirovaná druhým filmem ze slavné trilogie. Téma bylo jasné: cestování časem, futuristický Hill Valley roku 2015 i dystopická alternativní realita. Na papíře materiál na skvělou hru, na obrazovce něco o poznání skromnějšího.

Hra je rozdělena do několika miniher, přičemž každá simuluje jinou část příběhu. Ovládání je jednoduché, někde až bolestně tak. Jedna sekvence tě postaví na hoverboard, jiná tě hodí do střetu s místními rváči. Žádná z nich ale nedá dohromady víc než pár minut zábavy, než začne opakovat samu sebe. Obtížnost skáče nepravidelně — buď je pasáž triviální, nebo tě zabije dřív, než pochopíš proč. Nastavení při spuštění, kde musíš ručně vybírat zvukovou kartu a vstupní zařízení, je dnes spíš nostalgický rituál než obtíž. AdLib zvuk byl tehdy přijatelný, dnes ti připomene, proč jsi před Sound Blasterem klekal.

Co Images Software doručilo, byl tehdy typický produkt licenční hry: rychle ven, dokud je film v kinech. Grafika odpovídala roku 1990 a EGA paletě, vizuálně to fungovalo. Hudba rozpoznatelně odkazovala na Silvestri, i když ve velmi úsporné verzi. Jenže herní náplň byla chabá. Ani tehdy to nebyla hra, o které by se mluvilo příliš dlouho. Dnes je to v podstatě artefakt doby, kdy filmová licence automaticky znamenala odbytý výsledek.

Dnes si ji zahraje hlavně ten, komu slovo DeLorean vyvolá fyzický reflex sáhnout po myši. Jako herní zážitek toho moc nenabídne — je krátká, ošuntělá a bez hloubky. Ale jako časová kapsle roku 1990, kdy se podobné věci prodávaly čistě na vlně filmového hitu, má svou cenu. Pár minut nostalgie, pak ji zase zavřeš. Stejně jako tehdy.