Italský název, rok 1992, na obalu silueta závodního vozu z třicátých let. Srdce mi tehdy poskočilo — konečně závodní hra s historickým nádechem, ne další arkádová smršť. Pak jsem ji spustil.

1000 Miglia od italského studia Simulmondo si bere jako předlohu slavný silniční závod Mille Miglia, který se jezdil po italských veřejných silnicích a jehož éra zlatých let sahá zhruba od dvacátých do padesátých let minulého století. Hra vás hodí někam na počátek tohoto příběhu — do kabiny závodního vozu, do prachu italských cest, do doby, kdy pneumatiky praskaly častěji než srdce fanoušků na trati.
Ovládání je jednoduché až spartánské, což u závodní hry z roku 1992 ještě není samo o sobě hřích. Problém je tempo. Vůz se pohybuje způsobem, který bych v dobré vůli nazval „uvážlivým" — ve skutečnosti jde o závodní simulaci, kde závod bolestně připomíná přesun nábytku. Grafika zvládá naznačit silnici a okolní krajinu, ale iluze rychlosti prakticky neexistuje. Sound Blaster z toho také mnoho nevymačkal. Hratelnost stojí na vyhýbání se dopravním komplikacím a udržení vozu na trati, jenže ani jedna z těchto výzev nedokáže dlouho udržet pozornost.

Simulmondo bylo italské studio, které v té době točilo hry s licencemi nebo historickými tématy jako na běžícím pásu — kvalita kolísala výrazně. 1000 Miglia měla nápad, který si zasloužil lepší provedení. Atmosféra historického závodu po italském venkově mohla být něco výjimečného. Místo toho dostanete produkt, který vypadá jako pilotní verze lepší hry, jež nikdy nevznikla. Zestárla špatně i na dobové poměry — v roce 1992 existovaly závodní hry, které uměly daleko víc.

Dnes si ji zahrajete spíš ze zvědavosti nebo ze sběratelského pudu než pro zábavu. Pokud vás fascinuje historie motorsportu a rádi saháte po kuriozitách DOSové éry, je to pět minut zajímavého pohledu do slepé uličky herního vývoje. Pro kohokoliv jiného je to přesně ten typ hry, u které po deseti minutách sáhnete zpátky po Micro Machines nebo World Circuit. Aspoň v prohlížeči vás nic nestojí čas na shánění a nastavování.