Jonny Quest. Ten název mě v devadesátkách zastavil u regálu s hrami, protože jsem seriál znal ze sobotních repríz — animáček z roku 1964, který vypadal překvapivě dobře i třicet let po premiéře. Jenže co fungovalo na obrazovce televize, to nutně nepřešlo na obrazovku monitoru.

Curse of the Mayan Warriors z roku 1993 od MicroIllusions vychází z licencovaného univerza seriálu. Jonny Quest, jeho vědecký otec, kamarád Hadji a pes Bandit — celá parta je tady. Příběh točí kolem mayských válečníků a nějakého prokletí, jak název napovídá. Zasazení do exotického dobrodružství v duchu seriálu dávalo smysl na papíře.
V praxi jde o akční titul pro DOS a je to znát na každém kroku. Pohyb postav je tuhý, ovládání reaguje s mírným zpožděním, které si nikdy úplně nezvyknete přičítat latenci a ne vlastní nepozornosti. Nepřátelé se pohybují podle vzorců, které jsou předvídatelné, ale to nestačí k tomu, aby bylo jejich překonávání uspokojivé — chybí ten klik, ten pocit, že jsem to zvládl díky dovednosti. Hra nemá ani výraznější puzzle složku, která by akci vyvážila. Je to prostě běž, skákej, vyhni se.

MicroIllusions nebyli v té době nováčci, ale tato hra se tváří jako projekt, který dostal méně peněz i času, než si licence zasloužila. Grafika zvládá základy — kolorovaná, přijatelně animovaná — ale nijak nevyužívá toho, co animovaný seriál dělal tak dobře: dynamické scény, osobitý vizuální styl. Hudba a zvuky jsou průměr tehdejšího dobového standardu na Sound Blasteru, nic co by vám uvázlo v paměti. Hra zároveň nevyšla na Amize ani jiných platformách, zůstala čistě dosovská, a to ji dost omezilo i co do publika.

Dnes si Curse of the Mayan Warriors zahrajete hlavně ze dvou důvodů: buď jste fanoušci seriálu a chcete vidět, jak se licencované hry té éry dělaly — tedy zpravidla narychlo a s omezeným rozpočtem — nebo vás zajímají spíše kuriozity než klasiky. Jako historický artefakt licenčního byznysu devadesátek má svou hodnotu. Jako hra, která by vás dnes bavila déle než dvacet minut, příliš nepřesvědčí.